Před pouhými několika desítkami let nebyl život v Československu ani vzdáleně tak svobodný, jako tomu je dnes. Lidé se báli, lhali si navzájem, udávali se… Poměry, které zde nastolili komunističtí vůdcové, dohnaly nakonec i Jana k onomu tragickému činu. Je nesmírně důležité na to nezapomínat a do budoucna čemukoli podobnému předcházet. Svobodu, demokracii je třeba chránit a pečovat o ně.
V lednu 1968 byl do čela Komunistické strany zvolen Alexander Dubček. Spolu se svými příznivci plánoval pokračovat v tehdejším trendu uvolňování společenských poměrů. Nové vedení se snažilo systém mírně demokratizovat při zachování vedoucí úlohy KSČ. V dubnu byl schválen tzv. Akční program KSČ – soubor reforem, které zahrnovaly (krom jiného) větší svobodu tisku a federalizaci státu. Vznikaly nové spolky – například K231 (spolek bývalých politických vězňů) nebo KAN (Klub angažovaných nestraníků – politiků, kteří nebyli členy KSČ).
Z řad veřejnosti se však stále ozývaly nespokojené hlasy chtějící vliv KSČ ještě výrazněji omezit. Více než sto tisíc občanů podepsalo manifest spisovatele Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov, který díky dočasnému zrušení cenzury vyšel v červnu v novinách a kritizoval hlavně vliv Sovětů na vedení KSČ. Toto období, budící u široké veřejnosti značné naděje ohledně dalšího vývoje, bývá souhrnně označováno jako Pražské jaro.
Vývoj u nás se vedení Sovětského svazu nelíbil. Po několika předchozích jednáních komunistických vůdců se nakonec ve slovenském pohraničním městečku Čierná nad Tisou sešli první tajemník Komunistické strany SSSR Leonid Brežněv a Alexander Dubček. Jednání v Čierné o poměrech u nás již ale tajně naplánovanou invazi neodvrátilo.
Okupace byla zlomem, naděje na lepší zítřky zmizela. Do čela KSČ byl zvolen Gustav Husák, ze „socialismu s lidskou tváří“ se stal „socialismus s husí kůží“. Tzv. Moskevský protokol, který krátce po okupaci podepsali komunisté z Československa i SSSR, rušil výsledky Pražského jara a nastolil normalizaci.
Dubčekovy reformy byly rychle rušeny. Znovu se zavedla cenzura. Spolky jako K231, KAN, Sokol či Junák režim rozpustil. Pokračovala perzekuce církví, kněží, biskupů. Rozběhly se důkladné čistky ve všech státních orgánech, zaměstnávali se už jen spolehliví komunisté, kteří se otevřeně zřekli ideálů Pražského jara. Úroveň občanských a hospodářských svobod se vrátila do stavu o deset let dříve. Prověrkou v Komunistické straně neprošlo 327 tisíc lidí (z téměř milionu a půl členů). Přibližně 300 tisíc občanů bylo vyhozeno ze svých zaměstnání. Mnoha mladým lidem nebylo z kádrových důvodů umožněno studium – nevyhovovali režimu (oni nebo někdo z jejich rodiny byl „politicky nespolehlivý“). Občané, kteří se protirežimně projevovali nejhlasitěji, byli vyslýcháni, trestáni, vězněni. Přestože represe režimu už nebyly tak brutální jako v 50. letech, mají na svědomí spoustu tragických
lidských osudů.
V říjnu byla podepsána smlouva o „dočasném pobytu sovětských vojsk“. Sovětských vojáků zde bylo koncem 80. let přes 70 tisíc. Jedna z vojenských posádek byla trvale umístěna i v Šumperku – kasárna přímo sousedila s objektem železniční průmyslovky, jejímž studentem byl také Jan. Dočasný pobyt nakonec trval 23 let.
Symbolem doby se stala rovněž státní tajná policie StB. Jejím úkolem bylo najít jakoukoli snahu o podvracení režimu a potlačit ji. Část občanů s StB spolupracovala – udávala. Za jisté výhody (peníze, privilegia, kariéra) nebo pod nátlakem (strach o svou rodinu, práci…) se někteří stávali spolupracovníky a donášeli na své sousedy, kolegy, na své nejbližší. Výslechy StB byly děsivou noční můrou.
Většina lidí považovala otevřenou kritiku normalizačního režimu za zbytečnou provokaci. Vedli dvojí život – oficiální a soukromý; v duchu s režimem nesouhlasili, navenek ano. Přes týden vedli konformní pracovní život a na víkend odjížděli na své chaty vést alespoň trochu svobodný život bez přetvářky. Až absurdně se jeví např. silný politický podtext oslav poměrně vzácných výher národního hokejového týmu nad SSSR (hned v březnu 1969 dvě výhry na Mistrovství světa: 2:0 a 4:3). Záhy po okupaci následovaly také masivní vlny emigrace. Proto byly v roce 1969 opět uzavřeny hranice. Mezi exulanty se řadili převážně vzdělaní lidé. Někteří působili v rádiích vysílajících ze Západu k nám (např. Svobodná Evropa) nebo pomáhali do ČSSR tajně distribuovat knihy i jiné tiskoviny, které kvůli cenzuře nemohly být šířeny oficiálně. (Skromnou náhradou byla nelegální výroba a distribuce tiskovin, tzv. samizdat.)
U příležitosti prvního výročí okupace se v Praze konaly rozsáhlé demonstrace. Doprovázely je násilné střety, do kterých se vložila i armáda. Výsledkem bylo několik mrtvých. Šlo o poslední větší otevřený odpor proti nastupujícímu normalizačnímu režimu. Hned následující den byl přijat tzv. „pendrekový zákon“, tvrdě postihující kohokoli, kdo by narušoval socialistický společenský řád.
Normalizace byla z hlediska strany formálně dokončena vydáním dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti v roce 1970. Režim v něm okupaci označil za bratrskou pomoc a celý text končí větou: „V čele s Komunistickou stranou Československa kupředu za další výstavbu socialismu v naší vlasti!“