Méně se o Janovi ví, že psal básně. Tvořil je pro sebe, bez snah o jejich publikování na veřejnosti. Staly se mu prostředkem sebevyjádření a pro nás oknem do jeho duše. Přinášíme ukázky z tvorby, která celkově čítá 21 básní.
Rozmarné odpoledne.
Kolem vezou víc než Prométhea.
Oči jsou prolomená hráz.
Pláču v dešti na chodníku.
Pro všechno.
Pro těch jednadvacet let,
pro cizími vojáky sražený květ,
pro člověka, co odmítl jít zpět,
pro srdce, do kterého by se vešel svět,
pro několik nevykřičených vět.
Chce se mi zařvat – teď hned.
Pryč s nimi! Ať žije nový svět!
To ticho řve ze mě.
Praha teď skutečně dotýká se hvězd.
Svou bolestí, co zatíná ruku v pěst.
Ticho rve uši.
Všichni to vědí a mlčí!
Ústa jim zacpal strach ze života i smrti.
Je leden 69.
I láska bolí.
Proto pláču …
Byl to můj kamarád
a odešel uprostřed léta.
Měl jsem ho vlastně rád,
je po něm už tři měsíce veta.
Leží tam ve stínu dvou lip
a spí svůj věčný spánek,
a je mu možná líp,
už necítí ten vánek.
Odešel jen tak,
bez rozloučení,
odlétl jako pták
do krajin věčného snění.
Měl dvacet let a hnědé vlasy,
opustil navždy tento svět,
odešel na věčné časy.
Zůstal jsem smuten
a dlouho zamyšleně stát.
Ať už žil v životě sebevíc krutém,
ne, tohle neměl udělat.
Byl to můj kamarád
a odešel uprostřed léta,
měl jsem ho vlastně rád…
zde nestačí už věta.
Strach
Máš snad sfingy srdce -
tvrdé, chladné, kámen?
Když ve mně náhle k tobě prudce
vzplanul lásky plamen.
Proč jsi tak divně hleděla?
Proč neusmála ses trochu?
A proč jsi pořád mlčela,
připomínajíc sochu?
Bojím se, že tu lásku zabiješ,
že jí vyřkneš amen,
a z mého srdce vyliješ
žárlivých citů plamen!
A možná, že bych zapomněl,
a možná, že bych nemohl,
a možná, že bych zapomněl,
a možná bych se přemohl.
Snad znáš tu vůni podzimu
a čerstvě rozoraných polí,
kdy teskný pohled na hlínu
a srdce jemně bolí.
Mám srdce jako suchopár.
Ne! Ne! Nejsem vůbec stár!
Ale mých citů první břehy
málokdy přelila vlna lásky a něhy.
To proto, že nenašel jsem doposud srdce,
do kterého bych ty vlny přelil
a jeho vlny s mými
v jediné moře lásky scelil.
Příroda někdy divná je,
tváří výraz srdce zakryje,
a pak záleží jen na člověku
a ne na přiměřeném věku,
jak umí v srdci číst.
Snad znáš tu vůni podzimu, kdy příroda už usíná
a srdce se zamykají před sladkou láskou,
kterou nezakryješ žádnou
pokryteckou maskou.
Teď znáš tu vůni podzimu
a smutných pokosených polí.
Láska, která na podzim se rozvije,
ta celé věky přežije
Vzpomínka a nic ji nezabolí …
Mám někdy zvláštní brýle,
o kterých ty asi nevíš.
Ty si nasazuji jen ve zvláštní chvíle,
těmi brýlemi společnost i přírodu jinak uvidíš.
Ty brýle nejsou vidět,
nosím je někde v duši,
dívám se s nimi na svět,
ač mnohdy prý mi nesluší.
To je celá moje záhada,
jak si je nasadím,
svět hned jinak vypadá,
a pak se stanu buď dobrým, nebo zlým.
Nosím ty brýle stále s sebou,
neudělám bez nich ani krok,
ať je léto, či ať mne uši zebou,
nosím je s sebou celý rok.
Otevřel jsem ti srdce,
by ses ho dotkla svým láskyplným dotekem.
Ty jsi ho však rozsekla prudce
svým nešetrným jazykem.
Do srdce jsi mi udělala
jizvu hlubokou a krvavou,
city mé jsi tím posekala,
můj život jde teď nocí zlou.
Těžko jsem hořkou slzu polykal,
duše mi bouřila a vřela,
hněvem jsem se přímo zalykal.
Tak tedy netrefila ji Amorova střela?!
Počkám, až se mi zacelí rána,
pak budu věci snad jinak brát,
nebudu přece v lásce bílá vrána,
klíč od svého srdce zkusím jiné dát.
Ireně P.
Viděl jsem zlomené růže,
zničené krásné květy,
a mezi nimi muže -
měl zaprášené boty.
Sám v cizí zemi tu ležel
v těžkém vojenském kabátě,
snad ještě včera do útoku běžel,
viděl, jak jiní krvácí na blátě.
Byl to jen voják,
který ač nechce, přece musí
hrudí zastavit bodák,
i když se mu to hnusí.
Slyšíš! Zlomená růže,
pověz vojákovi v květech tvých,
pověz mu, kdo jen za to může,
že na světě je tolik lidí zlých.
Ráno jsem se probudil,
sen byl už dávno pryč,
kéž celý svět by pochopil
a lidé překovali meče v rýč.
Ve jménu zavražděných vojáků,
ve jménu sirotků plačících,
ve jménu vdov a válečných mrzáků,
ve jménu růží zlomených …
Ať už jste kdekoli na tomto světě,
zapřísahám Vás! Lidé – neblázněte!!!
Jsi pro mě
meloun v záři léta
chleba na dřevěném stole
nedokončená věta
vůně zkoseného sena
těžký závěs letního okna
opojnost starého vína
zvonivý dětský smích
čerstvě napadnutý sníh
cesta do nekonečna
prudká spalující věčná!
Pochodeň vzplála uprostřed náměstí,
pochodeň strachu z lidského neštěstí,
pochodeň zoufalství,
pochodeň vzdoru,
pochodeň protestu,
němého bolu,
pochodeň zármutku z toho, co se stalo,
zjizvené muzeum z ran, když zaplakalo,
pochodeň vyznání plamenného kréda.
Lidé – buďte lidmi,
jinak se žít nedá!
Slyším vaši zbabělost!
Křičí v polích!
Řve ve městech,
skuhrá na rozcestích,
jektá strachem ze smrti
a necítí, že smrt upozorňuje a vábí.
Bije z věží kostelů
umíráček národu
a zemi.
Ve jménu života
vašeho!
- Hořím!