PŘEDCHŮDCI A NÁSLEDOVNÍCI

_Příběh Jana Zajíce

03/ PŘEDCHŮDCI A NÁSLEDOVNÍCI

Janův fatální čin měl své předchůdce i následovníky. Se sebeupálením jako radikální formou politického protestu se v moderní historii opakovaně setkáváme zejména v prostředí buddhistických mnichů a pravděpodobně právě odtud se myšlenka politicky motivovaného sebeupálení přenesla i do Evropy. Někteří mniši tímto drastickým způsobem protestují obvykle proti útisku ze strany některého vládnoucího, nedemokratického režimu. V evropském kulturním okruhu, vybudovaném mimo jiné na křesťanských základech, je akt dobrovolného sebeupálení z čistě politických důvodů jevem krajně neobvyklým, a rozhodně pro danou společnost také mimořádně zneklidňujícím.

RYSZARD SIWIEC

DEN ČINU: 8. září 1968 / MÍSTO : Varšava / VĚK: 59 let

„Lidé, v nichž ještě tkví jiskřička lidského citu! Vzpamatujte se! Slyšte můj křik! Křik šedivého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade všechno, i nad vlastní život! Vzpamatujte se! Ještě není pozdě!“

Stal se první známou živou pochodní v komunisty ovládaných státech střední a východní Evropy. Otec pěti dětí svůj čin provedl na Stadionu Desetiletí za přítomnosti čelných představitelů polské komunistické strany a dalších sto tisíc (!) návštěvníků, kteří přišli na celostátní – stranou organizovanou – oslavu dožínek. Během sebeupálení křičel, že protestuje proti okupaci Československa. Na svůj čin se dlouhodobě připravoval. Siwcem vytvořené letáky se našly přímo na místě, rodině až po události přišla poštou napsaná závěť. Nahrál na magnetofon poselství, v němž vysvětlil motivaci svého radikálního protestu. Obvinil Sovětský svaz ze snahy rozpoutat novou světovou válku. Zásadně nesouhlasil s účastí polské armády na okupaci Československa (byly to právě polské jednotky, která v první fázi srpnové invaze obsadily např. Šumperk) a její „spolupachatelství“ považoval za národní hanbu. O tom, co Ryszard Siwiec udělal, pravděpodobně věděl i Jan Palach.

VASYL MAKUCH

DEN ČINU: 5. listopad 1968 / MÍSTO : Kyjev / VĚK: 40 let

„Pryč s komunistickými kolonizátory! Ať žije svobodná Ukrajina! Pryč s okupanty Československa!“

Vasyl Makuch byl ukrajinský vlastenec a také politický vězeň komunistického režimu, který devět poválečných let strávil ve vězení – a větší část trestu dokonce v sibiřských lágrech. Po propuštění založil rodinu s dvěma dětmi, pracoval jako dělník, zajímal se o politiku a s přáteli spřádal plány o samostatné Ukrajině. Velmi ho zasáhla okupace Československa armádami Varšavské smlouvy, která se stala posledním zásadním impulsem pro jeho rozhodnutí – obětovat se. Místní tisk či rozhlas o jeho činu informovat nesměly, zahraniční rádia ale ještě onoho dne večer vysílala sdělení o občanu Ukrajiny, který: „…protestoval proti sovětskému komunistickému režimu, útlaku ukrajinského národa a sovětské agresi proti Československu. Před bezprecedentním a hrdinským činem sklání hlavu celé mezinárodní společenství.“

JAN PALACH

DEN ČINU: 16. leden 1969 / MÍSTO : Praha / VĚK: 20 let

„Vzhledem k tomu, že naše národy se ocitly na pokraji beznaděje a odevzdanosti, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit svědomí národa.“

„Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“

Student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a přímý předchůdce Jana Zajíce. Student, který se rozhodl ke svému fatálnímu činu ve snaze probudit národ z letargie, vyburcovat ho svou obětí z nečinnosti, prolomit pasivitu, jíž byla česká společnost čím dál tím více prostoupena. Nechtěl, aby se národ smířil se srpnovou invazí a jen odevzdaně klonil hlavu. Sebeupálení provedl v horní části Václavského náměstí, před budovou Národního muzea, veřejně. Po uhašení plamenů svědky celé události byl převezen do nemocnice s těžkými zraněními. V nemocnici o život marně bojoval tři dny. Přes svůj mimořádně vážný stav si po celou tu dobu, v rámci možností, udržel jasnou mysl a dle přímých svědectví se zajímal o to, zda se mu podařilo národ skutečně vyburcovat k aktivitě. Palachovo sebeobětování mělo širokou publicitu a jeho pohřeb se stal mohutnou protirežimní manifestací. Na podporu Palachových požadavků drželo několik studentů před Národním muzeem hladovku, mezi nimi i Jan Zajíc.

SÁNDOR BAUER

DEN ČINU: 20. leden 1969 / MÍSTO : Budapešť / VĚK: 16 let

„Mým rodičům: Drazí moji, matko a otče. Prosím Vás o odpuštění, pokud jsem Vám někdy byl nehodným synem. Chtěl bych žít, ale národ a proletáři teď potřebují mé na uhel ohořelé tělo. Drahá babi a milovaní strýcové, sestřenky a bratranci, Vám všem posílá miliony polibků! Sanyi.

Mé poselství zní: Bez ideálů člověk nežije, pouze přežívá… Zvolil jsem si smrt upálením stejně jako ten československý mladík, který se upálil 16. na protest proti ruské okupaci.“

Sándor Bauer se pro sebeobětování rozhodl v přímé reakci na zprávy o smrti Jana Palacha. Zvolil si dokonce symbolicky podobné místo – schody vedoucí do Národního muzea v Budapešti. Stejně jako Jan Palach umíral v nemocnici tři dny. Svoje rozhodnutí vysvětloval v dopisech na rozloučenou; vyjádřil podporu Palachovi, svůj nesouhlas s okupací Československa i s přítomností vojsk Sovětského svazu v Maďarsku (během povstání v Maďarsku v roce 1956 zničila palba ze sovětských tanků dokonce byt, ve kterém Sándorova rodina tehdy žila). Ještě den před smrtí byl přímo na lůžku zatčen příslušníky tajné policie(!).

EVŽEN PLOCEK

DEN ČINU: 4. duben 1969 / MÍSTO : Jihlava / VĚK: 39 let

„Po cestě k socialismu jsme šli za Sovětským svazem. Protože jsme šli těsně za Sovětským svazem, tak jsme se mu dívali do zad. Když si zašel on, zašli jsme i my. Možná, že kdybychom se dívali kupředu k cíli, a dál, a uvědomili si, že každý máme na tuto cestu jiné boty, tak jsme nebyli tak utrmáceni jako nyní.“

Evžen Plocek byl účastníkem mimořádného XIV. sjezdu komunistické strany (tzv. Vysočanský sjezd), který se konal za velmi dramatických okolností den po sovětské invazi a který tuto invazi odsoudil. Věřil v reformní směřování strany a v ideály Pražského jara, v obrat celé zoufalé okupační situace. Po vyprovokovaném incidentu během tzv. hokejového týdne v březnu roku 1969 (zdemolování kanceláře Aeroflotu po výhře našich hokejistů nad týmem SSSR na Mistrovství světa) však ztratil naději a rozhodl se provést protestní a demonstrativní akt sebeupálení. Stalo se tak v Jihlavě na náměstí, před sídlem Okresního výboru KSČ. Právě se zde konala pouť. Cenzuře se jeho čin podařilo téměř dokonale utajit.

ELIAHU RIPS

DEN ČINU: 13. duben 1969 / MÍSTO : Riga / VĚK: 20 let

„…byl to můj osobní protest, kterým jsem nechtěl nic rozpoutávat. Můj čin pramenil z absolutní hořkosti. Přestal jsem věřit, že se komunismus může zhroutit tak, jak se to později stalo.“

Eliahu Rips svůj pokus o sebeupálení díky rychlému zásahu kolemjdoucích přežil. Protestoval proti okupaci Československa. Byl poslán do psychiatrické léčebny, aby mu později bylo umožněno, díky mnoha šťastným okolnostem, vystěhování do Izraele. Nyní působí jako profesor na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.

ROMAS KALANTA

DEN ČINU: 14. květen 1972 / MÍSTO : Kaunas / VĚK: 19 let

„Z mojí smrti obviňte totalitní politický systém.“

Litevec, který se upálil na veřejnosti v centru Kaunasu na protest proti pokračující sovětské okupaci země a za svobodu Litvy. Jeho pohřeb se přetavil v mohutné protisovětské nepokoje, které musely být v průběhu dvou dní násilně potlačovány bezpečnostními složkami. Kalantův čin vedl v následujících měsících k vlně sebeupálení v Litvě, jedna z dalších obětí se upálila opět v Kaunasu. Místní komunisté byli těmito událostmi velmi zneklidněni, mimo jiné proto, že v případě Kalanta šlo zřejmě o vůbec první známý případ sebeupálení v Pobaltí.