ODEZVA V TISKU A ROZHLASU

_Příběh Jana Zajíce

08/ ODEZVA V TISKU A ROZHLASU

Ohlasy

Janův čin už neměl v tehdejší společnosti tak velký ohlas jako sebeobětování jeho předchůdce Jana Palacha. Vládnoucí garnitura se obávala dalších protirežimních nálad a skutků. Informování o „pochodni číslo 2“ stát omezoval. Dobrým příkladem může být usnesení předsednictva severomoravského krajského výboru KSČ ze dne 28. února 1969 se stanoviskem: „…aby materiál kolem toho a zpráva nebyly publikovány, stejně tak dopis, který zanechal …, aby se nedostal do masových sdělovacích prostředků a k široké publikaci, která by toto (neinformování) zkomplikovala.“

Zprávy předávané veřejnosti byly strohé, úřední… a nakonec žádné. S výjimkou prvních dní (a až na některé vzácné výjimky, viz fotografie) se nejvýraznější periodika tématu programově vyhýbala. Zatímco čin Jana Palacha měl značný mediální ohlas, veřejnost byla zevrubně informována, komentátoři se k události zaujatě vyjadřovali, v případě vítkovského rodáka nastal velmi brzy mediální klid, vynucený cenzurou. Společnost rychle ochladla a zdálo se, že i zapomněla…

Rudé právo

V Rudém právu, tehdy nejdůležitějším deníku a ústředním tiskovém orgánu komunistické strany, se den po události objevuje na čtvrté straně první zpráva k celé věci.

„Praha 25. února (ČTK) – Sebevraždu upálením spáchal v úterý mezi 13.30 až 13.45 hod. mladý člověk. Na místě činu zůstal mrtev. Podleprvních informací městské správy Veřejné bezpečnosti v Praze jde údajně, na základě některých doličných předmětů nalezených na místě sebevraždy, o J. Z., středoškoláka ze Šumperka. Bližší okolnosti případu vyšetřují bezpečnostní orgány.“

O den později, tedy 27. února 1969, přichází Rudé právo na druhé straně s dalším článkem.

„Praha 26. února (ČTK) – Protože se v souvislosti s úterní zprávou ČTK o sebevraždě upálením mladého člověka v Praze rozšířily nepravdivé pověsti, sděluje Ministerstvo vnitra ČSSR tyto podrobnosti: dne 25. února asi ve 13.50 hodin hlásil vůz pohotovostní jednotky VB, že se v chodbě domu č. 39 na Václavském náměstí upálil neznámý mladík.

Pracovníci výjezdové skupiny městské správy VB na místě činu zjistili, že k sebevraždě muže ve stáří asi 20 let došlo na schodech ke kotelně uvedeného domu, kde se polil silně hořlavou tekutinou. Při záchranných pracích utrpěl zranění rovněž příslušník VB, nebezpečí vážného ohrožení života mu nehrozí. Byli zjištěni čtyři svědci z řad občanů, kteří v kritické době procházeli chodbou domu. Na místě činu byly nalezeny zbytky oděvu, kufřík s několika lahvemi neznámé tekutiny a dopis.Všechny nalezené předměty převzali podle platných čs. norem vyšetřovatelé Bezpečnosti. Totožnost upáleného není dosud přesně zjištěna. Provádí se identifikační šetření, ale s největší pravděpodobností se jedná o studenta J. Z. ze Šumperka. Podle předběžného výsledku rozboru tekutiny zjištěné na svrchním oděvu upáleného jde o tzv. benzínovou čisticí směs. V současné době se provádějí intenzivně další odborné expertizy a případ se dále vyšetřuje.“

Poslední zprávu, tentokrát o Janově pohřbu, přináší Rudé právo dne 3. března 1969.

„Opava 2. března (db) – Ve Vítkově na Opavsku se konal v neděli odpoledne pohřeb osmnáctiletého studenta Jana Zajíce, který 25. února spáchal v Praze na Václavském náměstí sebevraždu upálením. Jan Zajíc – student Průmyslové školy železniční v Šumperku – byl pohřben ve svém rodišti. Pohřbu se zúčastnilo několik tisíc občanů z Vítkova i celého okolí. Především mladí lidé se přišli v hojném počtu rozloučit se svým druhem.“

Jako protipól k oficiální informační linii o celé věci působí například v tisku zveřejněné stanovisko pobočky Společnosti pro lidská práva v Opavě:

„… opírajíc se o Všeobecnou deklaraci lidských práv a zásadu „Nebýt lhostejný k osudu druhého“, považuje (SLP Opava) za svou povinnost informovat veřejnost o činu a životopise Jana Zajíce …

I když nesdílíme zásadu, že boj za ideály má jedinou zbraň – sebeobětování, přesto považujeme za správné hluboce se poklonit světlé památce Jana Zajíce, příslušníka mladé generace. Byl přesvědčen, že pro náš národ a naši socialistickou vlast nejúspěšnější cestou k uskutečňování ideálů bude položit nejvyšší oběť – svůj mladý a nadějný život. Takové mladé a čestné lidi potřebuje naše vlast nyní jako živé bojovníky za ideály pravdy, spravedlnosti, svobody a socialismu.

Máme zájem na tom, aby čin a osobnost Jana Zajíce nebyly vykládány zkresleně a zneužity jakýmikoliv extrémy. Proto vyhovujeme přání jeho matky Marty Zajícové a informujeme veřejnost o životě Jana a jeho posledním dopise rodině…“

Rozhlas

25. 2. přinesl zprávu o tragické události Československý rozhlas. První zpráva o Janově činu, kterou mohla veřejnost zaslechnout, zněla takto:

„Zpráva z dnešního odpoledne říká, že v Praze na Václavském náměstí se dnes upálil třicet minut po jedné hodině mladý člověk. Na místě zemřel. Podle první zprávy městské správy veřejné bezpečnosti jde o středoškoláka ze Šumperka (J.Z.), jehož plné jméno informace neuvádí. Bližší okolnosti případu vyšetřují bezpečnostní orgány a podrobnější zpráva zatím nepřišla.“

Podstatnější informace zazněly až ve vysílání z 26. 2. Přečteno je prohlášení ministerstva vnitra, které nalezneme i v celostátním tisku následujícího dne. Na příští zmínku, týkající se Jana, si posluchači museli počkat až do 3. 3., kdy byla odvysílána stručná zpráva o pohřbu:

„Jan Zajíc, osmnáctiletý student Střední průmyslové školy železniční v Šumperku, který se 25. února upálil v Praze, byl dnes pohřbenve Vítkově, kde žijí jeho rodiče. Rozloučit se s ním přišli obyvatelé města Vítkova a delegace studentů z Ostravy, Olomouce, Brna a Prahy.“

Téhož roku do éteru také krátce promluvila Janova matka, a to v pásmu „O čem se hovoří“. Tím dané téma na dvacet let z rozhlasových vln zmizelo. Janova památka a osobní hrdinství byly v rozhlase znovu připomenuty až v roce 1989, po pádu komunistického režimu.

Cenzuře se podařilo zmírnit dopad Janova morálního činu na společnost. Jeho odkaz měl být důsledně nepřipomínán, a tedy zapomenut.