PODZIMNÍ VYZNÁNÍ

Snad znáš tu vůni podzimu
a čerstvě rozoraných polí,
kdy teskný pohled na hlínu
a srdce jemně bolí.
Mám srdce jako suchopár.
Ne! Ne! Nejsem vůbec stár!
Ale mých citů první břehy
málokdy přelila vlna lásky a něhy.
To proto, že nenašel jsem doposud srdce,
do kterého bych ty vlny přelil
a jeho vlny s mými
v jediné moře lásky scelil.
Příroda někdy divná je,
tváří výraz srdce zakryje,
a pak záleží jen na člověku
a ne na přiměřeném věku,
jak umí v srdci číst.
Snad znáš tu vůni podzimu, kdy příroda už usíná
a srdce se zamykají před sladkou láskou,
kterou nezakryješ žádnou
pokryteckou maskou.
Teď znáš tu vůni podzimu
a smutných pokosených polí.
Láska, která na podzim se rozvije,
ta celé věky přežije
Vzpomínka a nic ji nezabolí …

BRÝLE

Mám někdy zvláštní brýle,
o kterých ty asi nevíš.
Ty si nasazuji jen ve zvláštní chvíle,
těmi brýlemi společnost i přírodu jinak uvidíš.
Ty brýle nejsou vidět,
nosím je někde v duši,
dívám se s nimi na svět,
ač mnohdy prý mi nesluší.
To je celá moje záhada,
jak si je nasadím,
svět hned jinak vypadá,
a pak se stanu buď dobrým, nebo zlým.
Nosím ty brýle stále s sebou,
neudělám bez nich ani krok,
ať je léto, či ať mne uši zebou,
nosím je s sebou celý rok.

POSEKANÉ SRDCE

Otevřel jsem ti srdce,
by ses ho dotkla svým láskyplným dotekem.
Ty jsi ho však rozsekla prudce
svým nešetrným jazykem.
Do srdce jsi mi udělala
jizvu hlubokou a krvavou,
city mé jsi tím posekala,
můj život jde teď nocí zlou.
Těžko jsem hořkou slzu polykal,
duše mi bouřila a vřela,
hněvem jsem se přímo zalykal.
Tak tedy netrefila ji Amorova střela?!
Počkám, až se mi zacelí rána,
pak budu věci snad jinak brát,
nebudu přece v lásce bílá vrána,
klíč od svého srdce zkusím jiné dát.

Ireně P.