NÁSLEDKY PRO RODINU

_Příběh Jana Zajíce

10/ NÁSLEDKY PRO RODINU

Následky pro rodinu

Rodina Zajícova prožívala v letech následujících po Janově činu těžké časy. Musela snášet odvetná příkoří ze strany vládnoucího režimu, trpět snahy o diskreditaci a znevažování Janovy oběti. Bylo zakázáno jeho čin jakkoli připomínat, hlásit se k jeho odkazu, organizovat vzpomínkové akce. Rodina ani nedostala povolení zbudovat Janovi důstojný náhrobek na vítkovském hřbitově (z obav, aby se místo nestalo poutním místem odpůrců totalitního státu; návrh náhrobku byl rovněž označen jako „ideologicky nepřípustný“). Komunistický režim chtěl Janovu oběť trvale vymazat z povědomí národa, z historie.

Lidé ve Vítkově

Vítkov byl (a je) malé město s několika tisíci obyvateli, kde se lidé docela dobře znají. Někteří občané se Zajícovým začali vyhýbat (dokonce včetně doslovného přecházení na druhou stranu ulice), naopak jiní byli solidární a rodinu více či méně otevřeně podporovali. Tříbily se tak charaktery lidí. Obtížná situace měla i jiné nečekané důsledky, jak v jednom rozhovoru vzpomínal Janův bratr Jaroslav:

„Rodina získala nové přátele z disentu, z Charty 77, i mezi obyčejnými lidmi, kteří si Jendova protestu vážili. Velmi jsme si cenili přátelství Olbrama Zoubka. Pravidelně nás navštěvovali chartisté. Někteří přijížděli tajně, hlavně na výročí Jendovy smrti nebo k výročí srpnové okupace. I když je Státní bezpečnost stále sledovala a mnohdy opakovaně vyslýchala, přijížděli každým rokem znovu. V den tragického výročí Vítkov obvykle obklíčili uniformovaní příslušníci Bezpečnosti a tajní z StB. Někdy uzávěru silnic kolem městečka prováděli dokonce i vojáci, a všem kontrolovali doklady. Na hřbitově měla StB i kamery a kdo tam přišel, toho natáčeli. Každého, kdo nebydlel ve Vítkově, v těchto dnech vraceli přímo z nádraží zpátky do vlaku. Někteří lidé se ale stejně na hřbitov vždy nějak dostali a na Jendově hrobě se pokaždé objevily květiny. Proto měla jedna soudružka z městského výboru KSČ zvláštní úkol. Jezdila na hřbitov s dětským kočárkem bez dítěte, ve kterém ty kytky nenápadně odvážela pryč.“

Rodiče

Oba rodiče nesli celou situaci velmi těžce, Janova maminka Marta se po zprávě o smrti svého syna (kterou jí sdělil jako první Oldřich Vít, zástupce studentů, druhý den ráno po činu) psychicky zhroutila. Asi po roce ji vyhodili z místní textilní učňovské školy, kde v té době učila, přestože do důchodu jí zbývalo už jen několik měsíců. Existoval dokonce návrh, aby žádný důchod nedostala. Janův bratr Jaroslav opět vzpomíná: „Soudruzi jí řekli: ´Když neumíš vychovat ani svého syna, nemůžeš vychovávat jiné děti.´ Těžce snášela naši izolaci i to, že se komunisté z Jendy snažili udělat blázna. To, že se upálil právě v den Vítězství pracujícího lidu, brali jako útok na celé zřízení. Otec naštěstí pracoval v místní drogerii, takže mu maminka ještě dva roky mohla chodit vypomáhat. Dostala se tak aspoň mezi lidi.“

Janův otec chtěl po činu vystoupit ze strany, namísto toho byl vyloučen. Podařilo se mu ale udržet zmíněné zaměstnání v obchodě, kde zajistil manželce místo jako pomocné síle. Na počátku 70. let se musela rodina na výzvu státních orgánů, za minimální odstupné, vystěhovat ze svého domu – kvůli údajně plánované výstavbě bazénu. K realizaci záměru však nedošlo, dům zpustl a nakonec byl zbourán.

Bratr Jaroslav

V roce 1970 s jistou dávkou štěstí ustál pokus o vyhození ze Strojní fakulty Vysoké školy báňské.

„Kdosi mě udal, že mám na stěně pověšenou anglickou vlajku a že je to prvomájová provokace. Přitom to byla jen plastová taška, kterou jsem si rok předtím přivezl ze studijního pobytu v Anglii. V této těžké době mi můj učitel pan docent Jan Kučera poradil, ať požádám o pomoc jediného nestraníka v kárné komisi, která měla rozhodovat o mém vyloučení. Tím byl pan profesor Ludvík Hájovský. Ten také nakonec vymyslelzáchranný plán. Ostatním členům komise řekl: ´Představte si, soudruzi, že by někdo považoval vlajku socialistického Československa za provokaci! To přece nejde, vlajka je státním symbolem a nikoliv provokací. Takto formulované rozhodnutí nepodepíšu. Nepřátelé socialismu v zahraničí by z toho mohli udělat mezinárodní skandál.´ Toho se někteří soudruzi zalekli. Dostal jsem jen veřejnou důtku za nevhodnou výzdobu s negativním politickým dopadem.“

Absurditu doby dokresluje i příhoda, kdy Jaroslav jako jediný z ročníku splnil na konci studia podmínky pro získání červeného diplomu a měl tak dle zvyklostí číst promoční slib absolventů. Vedení školy se však obávalo, že by to mohlo vyznít jako provokace. Proto raději jinému studentovi zpětně opravili známky za druhý a třetí ročník, aby slib mohl číst on a nikoli Jaroslav.

Sestra Marta

Velké potíže měla Janova sestra. Přes výborné studijní výsledky na gymnáziu jí komunisté nechtěli umožnit studium na vysoké škole (snila o medicíně). Ředitel gymnázia její další studium prostřednictvím povinného výstupního, tzv. komplexního hodnocení nedoporučil. Žádná vysoká škola tak Martu nesměla přijmout. V odvolacích dokumentech se pak dočteme o neexistenci záruky – „že by její studium na vysoké škole bylo ku prospěchu naší socialistické společnosti, neboť smrt jejího bratra Jana Zajíce nebyla rodiči přijata jako osobní tragédie, nýbrž jako tragédie národní“.

Nijak v této souvislosti nepřekvapí, že nepomohla ani přímá prosba o pomoc, adresovaná generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Gustávu Husákovi. Při dalším pokusu o přijetí na VŠ byla Marta odmítnuta ostravskou VŠB, přestože tam měli volná místa. Při řešení odvolání se Marta od krajského stranického úředníka dozvěděla, že: „nemůže být přijata, neboť společnost se musí bránit proti lidem, jejichž rodinné prostředí neskýtá záruku oddanosti věci socialismu“. Také Martě doporučil, aby odešla z domova, zapojila se do běžného pracovního procesu a za rok nebo za dva to zkusila znova.

Ze vzpomínek bratra Jaroslava:
„Rok dělala uklízečku a pomocnou laborantku v lékárně v Raškovicích u Frýdku-Místku. Nedostala se pak ani na farmacii do Bratislavy, kam také dorazil kádrový spis. Po dalších protestech a stížnostech nakonec sestru přijali na hutnickou fakultu VŠB, ale s upozorněním: Přijmeme vás jen na obor, o který není zájem, pod podmínkou, že nebudete nikde vyčnívat, nebudete nejlepší, nebo naopak nejhorší a nebudete se aktivně zúčastňovat žádných veřejných akcí.“